Malá Itálie

Mises Institute

Nacházíme se v Alabamě, státu, počátky jehož historie se váží k vyhnání indiánů a stavbě železnice v počátcích 19. století. Následovalo rychlé vykácení lesů a nahrazení bavlníkovými plantážemi a otroky. To se ale nelíbilo republikánům ze severu, kterým se, stejně jako dnes, líbilo bojovat za svobodu u někoho jiného. Jižané ale chtěli své otroky a klid a tak se rozhodli oddělit. Sever, který byl zároveň srdcem federace, si samozřejmě nemohl nechat líbit ztrátu kontroly a federálního majetku a válka ostatně stejně státu prospívá, takže začala ona známa občanská. Jak víme, federace vyhrála, upevenila kontrolu nad jižany a i seveřany a všichni (rozumějte vláda), byli spokojení. Zdevastovaný Jih se nadále musel obejít bez otroků a do dnešní doby zbyla jen relaxovaná nálada, přátelská černošská kultura a vzpomínky na někdejší ambice.

Pro nás z toho plyne nejen to, že jsme v pustině, kde není nic kromě špatné univerzity a gigantického fotbalového stadionu a že zde dělají skvělé barbecue, ale hlavně dvě poučení. To, že otrokářství není v pořádku víme všichni. Méně zřejmý, ale přitom podstatný, je postřeh, že i velmi mladá vláda se vší silou drží toho, co někdy získala a že útočná válka je státu prospěšná. Ovšem nikoliv proto, že by byla prospěšná jeho občanům, právě naopak.

Hlavním řečníkem dnešního dne byl slavný soudce Andrew Napolitano, odborník na ústavní právo a hlasitý bojovník za svobodu a ideje otců zakladatelů. Svůj italský původ ani na vteřinu nezapře, když divoce gestikuluje a několikrát bezmála vyskočí na řečnický pult během svého hodinového proslovu o americké historii a úpadku svobody, která se v některých aspektech vrátila na úroveň z dob šíkany ze strany anglického krále v osmnáctém století. Zatímco některé příběhy byly velmi vtipné, třeba když mu donesli případ zadrženého kamionu s kokainem a jeho reakce byla "So what?". Většinou ale byly až neuvěřitelně děsivé.

Stejně jako státní výdaje rostala v minulém století exponenciálně i moc prezidenta a federálních agentur (CIA, FBI, NSA, ...), které mají v dnešní době možnost odposlouchávat nejen cizince, ale i vlastní občany na základě "podezření, že komunikuje s osobou ze zahraničí", vydávat samy sobě povolení k domovní prohlídce, které je tak tajné, že o něm oběť nesmí promluvit ani na přímý dotaz u soudu a prezident má moc vydávat rozsudky smrti. A tyto možnosti nejsou teoretické. Zabit byl takto nejméně jeden nevinný člověk, prohledáno bylo bezmála 300 tisíc lidí a odposloucháváni jsou, jak už víme, všichni.

Zdá se snadné z takového stavu někoho vinit. Ale koho? Každý zaměstnanec státu se jen snaží udržet si své místo, každý úředník nebo politik se snaží získat víc peněz a pravomocí pro svůj rezort, protože to je jejich práce a navíc jim všem z toho něco kápne. Těžko jim to můžeme mít za zlé, dělají to, co je přirozené. Důsledkem ale je, že narůstá jak objem peněz, které stát lidem sebere a spotřebuje, tak jeho pravomoce a aktivity, které musí nějak onu spotřebu ospravedlnit. Onen tlak na růst moci je tak velký, že stát raději vstoupí do války, než aby část vlivu ztratil, tak jako to hrozilo za rozpadu federace zmíněném na začátku. Válka a společný nepřítel navíc vytváří perfektní záminku pro zavádění "nutných opatření", tedy zvyšování daní a policejní konroly. Jediné, co je potřeba, je zámínka, a tou oblíbenou je zde právě svoboda. Svoboda pro otroky kdysi, svoboda korejců a větnamců později a "trvalá svoboda" pro iráčany dnes. Díky válce proti teroru mohla americká vláda ignorovat ústavu a získat nevídanou moc, což bylo důvodem, proč soudce Napolitano odcházel z procítěného proslovu celý zpocený a zanechal nám nepříjemné varování, že nemálo z nás, kteří v místnosti sedíme, bude boj za znovuzískání svobody stát vězení či život.

Většina přednášek byla ale veselejší, vůbec nejvtipnější byla ta o plánované ekonomice s příběhy ze Sovětského svazu. Například o tom, jak lustry zabíjely soudruhy pohlaváry, protože továrny plnily cíle dané váhou zpracovaného kovu. Když totiž plánujete shora a nevíte, kolik co stojí, vznikají nesmysly. Podobně je tomu v FEDu, o kterém byla přednáška o frakčním bankonvnictví. Pár lidí v něm hýbe světem, přičemž jejich kontakt s realitou je ještě menší, než byl ten u komunistických plánovačů.

Večer už byl o pizze a skupinové přípravě na sobotní závěrečný test. To jsem si užíval, protože jsem u zkoušky nebyl přes dva roky a je mi to popravdě úplně ukradené. Zdejší studenti to ale berou velmi vážně, zvláště když se hraje o $5000.